Benešovy dekrety

Praha, 5. března 2010 - Varovala jsem. Po celou dobu mého působení poslankyně Evropského parlamentu jsem měla možnost sledovat narůstající tlak na zrušení Benešových dekretů ze strany určitých kruhů, majících vliv ve strukturách EU. Proto jsem bojovala s celou vahou svých argumentačních schopností za to, aby nebyla přijata Lisabonská smlouva, ve které jsem viděla a stále vidím ohrožení naší republiky.

Moje argumenty, podložené faktickými doklady o neutuchajícím zájmu
sudetoněmeckého landsmanšaftu o majetek po generace již patřící našim
občanům, byly našimi vládními činiteli v čele s Mirkem Topolánkem a Karlem
Schwarzenbergem bagatelizovány. Nejenom mě, ale i našim občanům bylo
vsugerováváno, že nikdo v souvislosti s Lisabonskou smlouvou nebude
zpochybňovat poválečné uspořádání v Evropě. Při mých znalostech dané
problematiky, jsem varovala poslance i senátory, aby velice pečlivě
zvažovali její ratifikaci. Pouze několik poslanců a senátorů bralo mé
varování vážně. Byla jsem zesměšňována. Lisabonská smlouva byla přijata a
pouze prezident Klaus se postavil za zájmy občanů této země a doslova ze
země a proti všem vyjednal výjimku chránící mimo jiné majetky našich občanů
v pohraničí.

Otázka Benešových dekretů byla vlivem světové hospodářské situace odsunuta
svým způsobem do pozadí, i když jsem z útrob naší strany registrovala názor,
že by ochrana poválečného uspořádání týkajícího se našeho státu měla být
jedním z našich hlavních úkolů a důležitou součástí volebního programu.
Nenechat se ukolébat a neustále bedlivě sledovat vývoj v této citlivé
otázce.

V těchto dnech přišlo probuzení. Nejvyšší hlava sousedního státu velice
tvrdě napadla Benešovy dekrety. Nehledě na to, že to je diplomaticky
naprosto neúnosné, je to pro náš stát a naše občany ponižující. Vláda by
měla k tomuto bezprecedentnímu kroku rakouského prezidenta zaujmout pevný
postoj a s nejvyšším důrazem požadovat vysvětlení a eventuálně odvolat
našeho velvyslance v Rakousku. Není totiž možné, aby si kdekdo troufal
urážet naši zem a její občany, byť by to bylo součástí volební kampaně.

Je třeba si uvědomit, že Benešovy dekrety byly i určitým vyvážením toho, že
Československo nepožadovalo po Německu a Rakousku, jehož občané s nadšení
vítali tzv Anschluss, válečné reparace. A mě tak napadá, když si kdekdo na
nás troufá, co jen tak pro zajímavost požadovat po těch, co napadají
Benešovy dekrety, obnovení jednání o válečných reparacích. Mám takový dojem,
že je třeba skoncovat s naší holubičí povahou a tak trochu přitlačit. Myslím
si, že už bylo dost omluv z naší strany, teď je potřeba, aby se omlouvali ti
druzí. My, kteří jsme byli napadeni rakouským rodákem Adolfem Hitlerem, jsme
stavěni do role agresorů, to je neuvěřitelně drzé. Nám přece zničili
prosperující demokratický stát. Benešovy dekrety byly důsledkem a ne
příčinou. Vezměme zpět všechny omluvy. Vyžadujme omluvy od nich.