Časovaná bomba

Tlak vzbuzuje protitlak. Tento nezpochybnitelný fyzikální i společenský fakt uniká všem, kteří urputně prosazují Lisabonskou smlouvu. A tak evropským občanům odebrali právo rozhodovat v referendech, naléhají, nařizují, straší a vyhrožují. I řádně zvoleným ústavním činitelům. Bez pokory, bez úcty k jinému názoru a bez respektu k demokracii a principu svobodné volby.

„Václav Klaus by měl nyní text podepsat krví," zaznělo z úst šéfa liberálů v Evropském parlamentu Grahama Watsona poté, co smlouvu schválili naši senátoři. Někteří z nich, kterým se dokument nelíbí, měli možná pocit, že nemají na vybranou, když jim Mirek Topolánek vyhrožoval návratem Rusů, pokud nezvednou ruku. Euronadšenci ze Senátu zase chtějí zařídit, aby neměl na vybranou prezident a musel smlouvu podepsat. Senátorka za ČSSD Alena Gajdůšková už mluví o stíhání za velezradu nebo o zbavení prezidenta jeho pravomocí.

Irové možná také nakonec nebudou mít na vybranou. Jako jediná země, která svým občanům ponechala právo rozhodovat o osudu svého státu, je Irsko terčem nátlaku typu: když už jste udělali tu hloupost a nezatrhli jste referendum, tak ale budete hlasovat tak dlouho, dokud to neschválíte. A platit a platit (referendum vůbec není levná záležitost), dokud to nevzdáte. Přitom, když Francouzi v referendu odmítli předchůdce Lisabonské smlouvy Evropskou ústavu, nikdo na ně nátlak nečinil.

Už dnes je tedy zcela jasné, že Brusel nepoužívá stejný metr v případě velkých a malých zemí. A to ještě neplatí smlouva, která malým zemím snižuje hlasovací váhu a upírá i právo veta. Jak bude „bruselská demokracie" vypadat potom? Přesto, že tvůrci smlouvy si dali záležet, aby stvořili dokument co nejvíce nesrozumitelný, aby náhodou občany nenapadlo se jím zabývat, lidé mají své instinkty. Pudově poznají, kdy s nimi někdo hraje falešnou hru a ohrožuje jejich svobodu.

Podle hlasování v pořadu Partie TV Prima jen dvacet procent lidí souhlasí s tím, že naši senátoři smlouvu odsouhlasili. Těch zbývajících osmdesát procent lidí nemá však žádnou šanci svůj názor projevit oficiálně, natož aby mohli jakkoliv ovlivnit plíživý proces zániku svého státu. Seberete-li člověku možnost svobodné volby a šanci ovlivňovat budoucnost vlastního domova, stane se z něho jednotka potenciálního odporu.

Uvnitř hranic Evropské unie žije kolem 500 miliónů lidí, jejichž názor není pro většinu politických elit a bruselských úředníků vůbec podstatný. Pět set miliónů lidí, kteří mají své instinkty a pudově nesnášejí nátlak a totalitní praktiky, byť se momentálně týkají někoho jiného. Je to mohutná latentní síla potenciálního odporu, která o sobě dá razantně vědět, až přijde čas a potřebné podmínky. Pak v EU nemusí zůstat kámen na kameni a jak to tak v lidské historii bývá, s vaničkou bude vylito i dítě.