Mission Impossible

Volby se blíží a všechny strany bez rozdílu, i když každá trochu jinak, lákají voliče na řešení krize, pracovní místa, prosperitu. Stále stejní lidé někdy jen převlečení do jiného stranického dresu produkují stále stejné sliby, ale to podstatné jim pořád uniká. Zapomínají, že prosperity nelze docílit bez svobody. Rozuměj bez svobody pro všechny, nejen pro vyvolené.

Taková svoboda ale neexistuje bez odpovědnosti a odpovědnost zase bez mravnosti a morálky. Podle této vcelku jednoduché rovnice nám nemůže slibovat řešení krize a prosperitu někdo, pro koho jsou pojmy „mravnost" a „morálka" neznámou veličinou. Dokud tyto hodnoty v naší společnosti nezapustí kořeny, bude jakákoliv snaha o dlouhodobě prosperující ekonomiku marná. Protože všechno lidské snažení udusí korupce, arogantní byrokracie, nespravedlivé a nefunkční soudy, zpolitizovaná policie a zákony tvořené pod taktovkou lobbistů ve prospěch té či oné mocné oligarchie. Jsou to právě zákonodárci vzešlí z parlamentních voleb, od kterých jediných máme právem očekávat nápravu. Soudci se nestanou lepšími, když to po nich zákonodárci nežádají. A oni to nežádají, protože jejich straničtí šéfové mají sami tolik másla na hlavě, že si nic důsledně požadovat netroufnou. Stejné je to i s úředníky státní správy či s policisty. I oni si po vzoru „těch nahoře" staví své soukromé pašalíky s vlastními zákony. Každý podle svých možností, které logicky přímo úměrně klesají s úrovní vykonávané funkce. Proto ten zápas o posty nejvyšší - tam už se dá dosáhnout i na přepychovou vilu v toskánském Monte Argentariu, nechat si tam dovézt stokilovou sochu od českého umělce a pět skútrů od českého velkopodnikatele Charouze a pak tvrdit, že je to všechno jen pronajaté na několik dnů dovolené. A nám nezbývá než Marka Dalíka, blízkého spolupracovníka expremiéra Topolánka, politovat - jen si představte, že si kromě klasické výbavy do bagáže na dovolenou balíte ještě stokilovou sochu. Někdy mám pocit, že si na to všechno už lidé zvykli. Že už jim to nevadí. Odbudou to mávnutím ruky a věnují se každodenním starostem. Konečně - kdo ví? Takové morální alibi se může hodit - když ti nahoře lžou a kradou, tak proč bych třeba taky někdy nemohl i já. A všeobecná mravnost a morálka se rozplývá jako pára nad hrncem. Všechno je možné, všechno je dovoleno, jen nebýt slušný. Ten vždycky prodělá. Zmiňovat se v takové společenské atmosféře o politické kultuře, novinářské etice nebo důstojnosti v nemoci a stáří z člověka v očích ostatních pak může dělat pomateného altruistu, kterému je lepší se vyhnout. Čemu se ale vyhnout nemůžeme, je naše vlastní budoucnost. Jak si kdo ustele, tak si lehne. To lože, které dnes popsaným způsobem steleme, nebude ani měkké ani teplé. Spíš to bude lože Záhořovo.