Pár dnů před volbami nám to mezi ODS a TOP 09 pěkně skřípe. Premiér Nečassi na své koaliční partnery stěžuje, kudy chodí. Tu kvůli povodňové dani,jindy kvůli snahám zvýšit živnostníkům odvody zdravotního a sociálníhopojištění. TOP 09 je podle něj levicová strana s pravicovými mimikry.Nevycházím z údivu – v koaličních vládách v éře před Nečasem to bývalovětšinou naopak – na nejsilnější vládní stranu s premiérem v čele sistěžovali menší koaliční partneři. Přeborníky v tomto národním sportu bylilidovci za vlád Václava Klause. Zvlášť v dobách vyjednávání o církevnímmajetku. Kdo to tedy v dnešní vládě vládne, když se její předseda chová jakoškoláček, který paní učitelce žaluje na své zlobivé spolužáky?
Kdo zblízka sleduje politiku už od počátku devadesátých let, to ví. Jsou to
„vyšší zájmy“. Takové, které stojí nad zákony a státností České
republiky. Nebo spíše mimo ni. Zájmy samozřejmě zahraniční. Jejich nositelům
v zásadě nelze nic vytýkat. Starají se o co největší místo na slunci
mezinárodní konkurence jak pro své občany, tak pro své firmy. Proto vytlačují
ze světových trhů produkci jiných států. A snaží se v jejich parlamentech,
vládách a médiích získat tzv. pátou kolonu, tedy vlivné činitele, kteří
jsou schopni svým působením spolehlivě nabourat pilíře ekonomické prosperity a
nalomit ve společnosti důvěru ve fungování a budoucnost vlastního státu
Nejprve si připomeňme některé kroky a metody, které byly použity konkrétně
v České republice po roce 1989:
1. Prezident Václav Havel se hned po svém zvolení omluvil sudetským Němcům
a pustil na svobodu v rámci amnestie řadu násilníků a vrahů. Způsobil tak
šok. Naše společnost rychle vystřízlivěla z polistopadového nadšení.
Nastoupilo rozčarování a obavy z budoucnosti. Pak s dramatickým gestem humanisty
zlikvidoval náš zbrojní průmysl. Ztratili jsme tak významný obor se
subdodávkami těžkého průmyslu a přišli jsme o řadu mezinárodních trhů, kam
se okamžitě vecpaly firmy německé, rakouské, francouzské, americké a další.
Na Slovensku, kde byla řada výrob umístěna, prudce vzrostla nezaměstnanost, což
přispělo k rozpadu společného státu. Slováci včas vytušili, že v čele
státu stojí lidé, kterým leží na srdci ledacos, ale rozhodně ne zájem
Československa.
2. Katolická církev prostřednictvím tehdejšího šéfa Sudetoněmeckého
landsmanšaftu Berndtem Posseltem rozjela v Evropském parlamentu kampaň proti
přijetí České republiky do EU kvůli nevyřešeným církevním restitucím.
Celou akci okamžitě ve vnitrostátní politice využili lidovci a naléhali na
vydání majetku církvím. Když to nešlo jinak, shodili vládu Václava Klause,
Václav Havel jmenoval vládu Josefa Tošovského, která už byla k požadavkům
církví vstřícnější. Církve přitom sloužily jen jako jakési beranidlo
k prolomení principů poválečného majetkoprávního uspořádání – celá
zahraniční šlechticko – církevní lobby vysídlenců zintenzivnila tlak na
zrušení Benešových dekretů. S vírou to nemělo nic společného. V ČR to mělo
za následek majetkoprávní a podnikatelskou nejistotu, která nemohla zůstat bez
ekonomických následků.
3. Podmínky pro vstup do Evropské unie naši představitelé v neustálém
strachu z neúspěchu vyjednali s ohnutým hřbetem. Po našem vstupu tedy začalo
kolabovat naše zemědělství kvůli nerovným podmínkám na evropských
trzích.Přišli jsme o řadu firem zpracovatelského průmyslu – téměř zcela
bylo zlikvidováno naše cukrovarnictví, které představovalo opět velmi
nebezpečnou konkurenci pro zahraniční firmy.
4. Neustálé ataky zažívá naše jaderná energetika. Citelnou ránu jí
zasadili Rakušany sponzorovaní Zelení, kteří si v Topolánkově vládě vynutili
zastavení jejího rozvoje. Následovala masivní podpora slunečních elektráren,
jejichž jediným efektem bude výrazné zdražení elektřiny a přelití mnoha
stovek miliónů z našich kapes na účty zahraničních firem. A samozřejmě i
značné prodražení energetických vstupů pro naše výrobce, což je opět
znevýhodní v mezinárodní konkurenci a odrazí se tak v prohlubování ekonomické
recese.
5. Schválení Lisabonské smlouvy bez vyjednané výjimky z Listiny základních
práv, které opět otevírá možnosti nájezdů vysídlenců na majetek i
rozsáhlá území České republiky. Dále vyráží našemu státu z ruky
rozhodující pravomoci v oblasti přistěhovalectví, energetiky a hospodářské
politiky.
6. Takzvaná úsporná politika současné vlády je jen zástěrkou pro
rozvrácení bezpečnostních sborů a diplomacie. A škrty v oblastech
investičního charakteru jako je infrastruktura či stavební spoření opět
neslouží k ničemu jinému, než k dalšímu ekonomickému propadu. A budoucí
možnosti prosperity vláda tlumí i škrtáním prostředků na výzkum, vývoj a
inovace.
Komu tedy všechny tyto kroky části našich polistopadových politiků prospěly?
Především sousednímu Německu, které tak získalo nejen řadu našich
tradičních trhů, ale zejména levnou pracovní sílu a naši naprostou závislost.
Blíží se patrně doba, kdy jí začne ve svůj vlastní prospěch zneužívat.
První vlašťovku už vyslali němečtí investoři, kteří pohrozili odchodem
z naší země, nepřijmeme-li Euro. A samozřejmě nezapomněli zdůraznit, že tak
přijdeme o 130 000 pracovních míst. Oni samozřejmě potřebují, abychom měli
Euro – tato politickými prášky vyhnaná měna totiž s jistotou dolikviduje
zbytky konkurenceschopnosti našich podnikatelů. Nejen, že nebudou německým
výrobcům zaclánět na trhu, ale stanou se opět potenciálně levnou pracovní
silou.
A ještě samozřejmě chybí odpověď na nejdůležitější otázku – kdo za
tím vším vězí? Projdeme-li si postupně všech šest výše uvedených bodů, za
každým z nich najdeme zpočátku zákulisní a posléze už otevřené působení
současného šéfa TOP 09 Karla Schwarzenberga. Nejprve ve funkci kancléře
prezidenta Václava Havla, posléze v roli ministra zahraničí za Zelené a v téže
roli za TOP 09. Celou dobu mu udatně sekundovali vrcholoví politici z KDU – ČSL.
Svou angažovanost ve prospěch zahraničních lobby, ať už církevních či
vysídleneckých, však tato strana nedokázala skrývat tak šikovně, jako právě
Karel Schwarzenberg, takže na ně tvrdě doplatila. Proto vznikla TOP 09 podle hesla
„Král je mrtev, ať žije král!“ Jedna pátá kolona odumřela, takže na
jejím místě musela vzniknout nová.
Premiér Nečas pláče tedy na správném hrobě, ale špatně. Nejde ani o výši
zdravotního pojištění pro OSVČ, ani o povodňovou daň. Nejde totiž vůbec o
nic menšího, než o dokončení plíživé demontáže samostatného českého
státu. Kníže Karel Schwarzenberg chce završit své monumentální životní dílo
a předat klíče od Pražského hradu do Berlína. A je to dnes právě jen premiér
Petr Nečas, který mu v tom může zabránit. Když přestane skuhrat a zachová se
jako chlap. Odvolá-li ministry za TOP 09, padne sice vláda, ale nepadne Česká
republika. A Petr Nečas nebude premiérem, který vstoupí do historie jako hrobař
české státnosti.
