Druhé kolo senátních voleb na Liberecku považuji za velmi zásadní okamžik v novodobých dějinách České republiky. Vzhledem k rozložení politických sil po volbách do Sněmovny totiž nerozhoduje pouze o obsazení senátorského křesla, ale do značné míry i o osobě budoucího prezidenta. Je nanejvýš pravděpodobné, že zvítězí-li Přemysl Sobotka, bude naším příštím prezidentem. Byl by to pro budoucnost naší země ten nejhorší možný scénář. Mít v čele státu člověka, který bez skrupulí prodal existenční zájmy svých vlastních spoluobčanů za pochvalu z Bruselu, to si snad opravdu nezasloužíme.
Všichni jsme mu tleskali ještě v roce 2008, kdy spolu s Václavem Klausem kritizoval federalistické snahy v Evropské unii, varoval před omezováním národní suverenity a upozorňoval na rizika přijetí Lisabonské smlouvy. Mluvil nám z duše, když prohlásil, že pokud tato smlouva otevře cestu k úspěchu sudetských Němců s jejich majetkovými nároky, bude lépe z Evropské unie vystoupit. Jeden jediný rok však stačil na to, aby se tentýž Přemysl Sobotka zasadil o schválení Lisabonské smlouvy v Senátu a stal se jedním z kritiků Václava Klause za jeho nekompromisní postoj. Přitom jen prezidentovu postoji přitom vděčíme za alespoň malou naději, že nedojde ke znovuotevření majetkoprávních sporů v pohraničí.
Slib, který představitelé Evropské unie dali Václavu Klausovi, ale nemusí být splněn. Zvláště, když ho ve funkci vystřídá někdo, kdo se točí podle větru jako korouhvička. Pět let jsem mohla sledovat nálady a projevy v Evropském parlamentu. A díky tomu moc dobře vím, odkud vane vítr nejsilnější – lobby vysídlenců je silná a mocná. Každý, včetně Přemysla Sobotky, kdo se snaží lidem namluvit, že jde o pár křiklounů s nereálnými požadavky, se buď mýlí nebo záměrně lže. Nechci se dočkat situace, kdy buď odsud z pohraničí poputují české rodiny s uzlíčky na zádech nebo budeme muset vyhlásit státní bankrot. Ne kvůli nedostatečným úsporám, ale kvůli masivnímu odškodnění pro vysídlence, které nám může vyměřit Soudní dvůr Evropské unie. Na základě žalob opřených o Lisabonskou smlouvu. Proto všechno je pro mě každý, kdo se nejmenuje Přemysl Sobotka, přijatelnějším vítězem druhého kola senátních voleb. Proto jsem požádala své příznivce, aby v tomto druhém kole podpořili Stanislava Eichlera, jehož ambicí je senátorské křeslo a nikoliv funkce korouhvičky na Pražském Hradě v cizím žoldu.
