Vládní krize plně obnažila to, co lidé už dávno tuší. A sice, že v České republice ve skutečnosti nevládne demokraticky zvolená vláda a parlament, která chce efektivně a moudře spravovat náš stát. Že se ve vrcholné politice takřka nevyskytují kvalifikovaní lidé, kteří drží slovo, kterých si můžeme vážit. A kterým můžeme důvěřovat.
Takřka v přímém přenosu jsme nahlédli do temného zákulisí odposlechů, vydírání, strachu, podlosti, lhostejnosti, nekompetentnosti a politických obchodů. A také jsme se utvrdili v tom, že ve skutečnosti tu rozhodují jen a jen ti, kteří jsou dlouhodobě napojeni na penězovody ze státního rozpočtu. Ti, kteří vědí, jak od státu vysát peníze nejen na své podnikání, ale hlavně na volební kampaně, které jim umožní instalovat do vrcholných pater politiky slabé bezduché loutky. Ty si pak se správou státu nevědí rady, jsou snadno ovladatelné a legitimizují svou nečinností, lhostejností, leností nebo i hloupostí činnost loutkářů. A ti nám zvesela s požehnáním „demokraticky“ zvolených zásTUPCŮ rozkrádají stát pod rukama. Vypočítávat předražené státní zakázky, „chyby“ ve veřejných soutěžích, zaměstnávání partajních kamarádů atd. je nošením dříví do lesa. Lobbyisté, kteří se přelévají podle právě vanoucího větru mezi politickými stranami, dosáhli svého. Mají naší zemi plně v rukou.
Pokusům lobbyistů zapojit mě „do velké hry“ jsem čelila několikrát. Při volbě prezidenta republiky (cena 30 milionů Kč a nemocnice s lukrativními pozemky, kdybych kandidaturu nepřijala a umožnila tak hladké zvolení Jana Švejnara), při volbách do Poslanecké sněmovny („nechoďte do toho, dáme Vám 50 milionů Kč“), při kauze vyděračských komand ČEZ (nezveřejňujte skandální videa a my Vás za to konečně pustíme do médií). Vždy bez nahrávacího zařízení, protože odmítám fízlování jako styl politiky i života. Takže vím, že nabízení desetimilionových úplatků, mediálního nebo existenčního zničení či naopak mediálního výsluní patří k běžným praktikám v politickém světě. A že majetek státu, ať už v jakékoliv podobě, je používán pro zákulisní čachry, které dláždí cestu k moci zákulisním loutkářům. Paradoxně jsem ráda, že jsme kauzu „Drobil“ zažili. Konečně snad už všem, kdo ještě věřil, že u nás skutečně vládnou demokraticky zvolení politici, spadly šupiny z očí.
Prezident Klaus vládu „podržel“. Nic jiného mu totiž nezbývalo. Zkusme si představit, koho by po pádu slabocha Nečase pověřil sestavením vlády. Nekompetentního šéfa poslanců ODS Tluchoře? Věrolomného místopředsedu senátu za ODS Sobotku? Nebo úřadujícího místopředsedu ČSSD Sobotku, který v parlamentu hlasitě kritizuje ODS a v řadě krajů s ní v klidu vládne? Spícího Karla Schwarzenberga, který přijímá šéfa landsmanšaftu? Spidermana Johna, který si plete správu země s investigativní žurnalistikou? Kterou z loutek lobbyistů by měl prezident pověřit sestavením kabinetu? Rozhlédneme-li se po poušti politické scény, najdeme vůbec někoho, kdo není „na prodej“? Kdo se nenechá „vodit“? Koho lobbyisté takzvaně „neumějí“?
Jsou tu takové strany i osobnosti a Suverenita k nim patří. Jsou ale „mimo velkou hru“, protože odmítly hrát podle zaběhaných pravidel. Věřím, že dočasně. Stát nelze rozkrádat a občany nelze podvádět donekonečna.
